LETADLO Fokker D.VII (OAW) Ltn. Kurt Monnington

Corgi AA38908 model letadla Fokker D.VII (OAW) Ltn. Kurt Monnington v měřítku 1:48

Fokker D.VII, nepochybně jeden z nejlepších bojových letounů první světové války a rozhodně nejschopnější stíhací letoun, který kdy zažil službu Deutsche Luftstreitkrfte, byl vyvinut v reakci na zavedení několika nových spojeneckých stíhacích typů, letounů, které získaly tvrdě vybojovanou převahu na nebi nad Němci.

Letounům jako Sopwith Camel a Royal Aircraft Factory SE5a se na obloze nad západní frontou podařilo otočit převahu a Němci věděli, že je třeba něco udělat. Vojenský úřad pro letectví se rozhodl uspořádat velkou soutěž na nalezení nového stíhacího letounu, který by tuto nerovnováhu napravil, a vyzval všechny velké letecké výrobce plus několik menších společností, aby poslali svá letadla k posouzení současným leteckým esům.

Slavný nizozemský konstruktér Anthony Fokker si byl jistý, že návrh, na kterém pracoval, je schopen vyhrát tuto soutěž, a pověřil svého talentovaného hlavního konstruktéra Reinholda Platze, aby projekt vedl, přičemž využil všech prostředků, které měl k dispozici, aby byl letoun připraven včas. Nové letadlo obsahovalo vše, co se naučil při navrhování bojových letounů, kromě toho, že obsahovalo některé inovace, které dosud na letounu nebyly vidět, což zajistilo, že tento stroj bude mít největší šanci na úspěch. Zásadní je, že ačkoli původně zamýšlel být poháněn rotačním motorem, dostupnost motoru Mercedes D.IIIa poskytla týmu Fokker přístup k výkonnému, osvědčenému motoru, který by umožnil bezproblémový provoz, což by bylo zásadní, pokud by tento letoun měl být zaveden ve velkém množství.

Prototyp letounu byl dodán na letiště Adlershof u Berlína ke zkouškám v lednu 1918, kde se střetl se zhruba třiceti dalšími konkurenčními letouny, mezi nimiž bylo zajímavé i několik dalších návrhů Fokkerů. Zalétané některými z předních leteckých es té doby, včetně samotného Rudého barona, Manfreda von Richthofena, jejich konstrukce D.VII vzešla jako vítězná poté, co obdržela nadšenou podporu od von Richthofena a byla okamžitě zadána počáteční objednávka na 400 strojů. Vzhledem k tomu, že letouny byly vším, v co Luftstreitkrfte doufala, společnost Fokker prostě nebyla schopna vyrobit požadovaný počet stíhaček, a tak byla uzavřena dohoda, která umožnila jejich dlouholetému konkurentovi, Albatros Flugzeugwerke, postavit Fokker D. VII v licenci.

Nakonec při svém bojovém představení byl Fokker D.VII pro spojenecké letce nepříjemným překvapením. Se vzhledem, který nebyl ani tak aerodynamický jako Albatros D.Va, ani tak hrozivý jako Fokker Dr.1, vypadala nová stíhačka ve srovnání se svými tlustými křídly a krabicovitým trupem téměř zemědělsky. Toto zdání bylo extrémně klamné, protože D.VII byl čistokrevný bojový stroj a spojenečtí letci se rychle naučili respektovat svého nového vzdušného protivníka. Díky dostatečnému výkonu a výjimečnému výkonu při nízkých rychlostech se začaly šířit zprávy, že D.VII mohl téměř svisle viset na vrtuli, pálit na spojenecké letouny zespodu a pak se vrhnout pryč, aby nabral rychlost pro další útok.

S tím, jak se nad západní frontou začaly objevovat větší počty tohoto schopného nového letounu, začaly narůstat počty německých vítězství a spojenečtí letci byli opět nuceni do atrice bitvy o vzdušnou převahu nad zákopy. Jen v srpnu 1918 měly Fokkery D.VII na svědomí ne méně než 565 zničených spojeneckých letadel, což si rychle vysloužilo tak děsivou pověst, že se později stalo specifickým požadavkem podmínek příměří, které spojenci doručili – všechny zbývající Fokkery D.VII musí být odevzdány spojencům.